Muzikoterapie

Muzikoterapie je léčebná metoda používající jako terapeutického prostředku hudbu.

Muzikoterapie využívá hudbu, konkrétně pak její prvky: melodii, harmonii, rytmus, dynamiku, barvu zvuku a další. V různých zemích se liší chápání a definice muzikoterapie. Společné jsou však tyto znaky: muzikoterapie zasahuje do různých vědních oborů, využívá prvků hudby, nevyžaduje však vzdělání klientů v oblasti hudby, rozvíjí vztah mezi klientem a jeho terapeutem (kvalifikovaná osoba), zasahuje do fyzických i psychických vlastností člověka, uplatňuje se v prevenci, léčbě i rehabilitaci jedinců se zdravotním postižením všech věkových kategoriích a rozvíjí člověka ve všech jeho dimenzích.

Pedagogická muzikoterapie

má příznivé účinky zejména v oblasti učení, komunikace, v osobnostním rozvoji a v sociálním začlenění. Nejčastěji pomáhá osobám s tělesným nebo mentálním postižením. Dále se využívá u osob s poruchami učení, chování a řeči, ale i s poruchami zraku, sluchu a s kombinovanými vadami. Tato terapie působí především na koncentraci, paměť, řeč, ale také senzomotoriku a emoce.

Muzikoterapie medicínská

se zaměřuje na odpoutání se od fyzické bolesti, stresu a psychického napětí. Hudba v tomto případě neléčí, ale zmírňuje bolesti a pomáhá překonávat strach a úzkost. Dokáže také stimulovat pohyby, čímž působí na celkovou motoriku pacienta.

Psychoterapeutická muzikoterapie

pomáhá v celkovém rozvoji osobnosti, v oblasti psychiky, komunikace a v sociální interakci.

Aktivní muzikoterapie

je založena na zapojení dítěte (dospělého) do různých činností prostřednictvím lidského těla, hlasu a hudebního nástroje. Patří sem tedy práce s tělem (hra na tělo, dýchání), s hlasem (zpěv, říkadla, improvizace) a hra na nástroje různého druhu (tradiční, etnické, vlastní výroby). Mezi aktivní muzikoterapii řadíme také improvizaci, psaní písní, kompozici a následné vystoupení.

Receptivní (pasivní) muzikoterapie

využívá poslechu hudby ve spojení s imaginací, pohybem, relaxací apod. Vzhledem k individuálním možnostem, dispozicím a potřebám dítěte je třeba rozhodnout, která forma muzikoterapie je pro něj nejvhodnější. Terapeut tak rozhodne, zda je vhodná individuální, skupinová nebo hromadná forma terapie.

Individuální forma muzikoterapie

se odehrává mezi klientem a terapeutem, skupinová mezi několika klienty a terapeutem (je vhodné zařadit maximálně dvanáct klientů) a hromadná při počtu klientů větším než 30, kde probíhá jiná skupinová dynamika. Každá forma má svá specifika – podle individuální i skupinové dynamiky a podle diagnostických kritérií. Terapeut zvažuje, v jaké míře je která terapie pro klienta vhodnější. Důležitou úlohu v muzikoterapii má terapeut, který musí být kvalifikovaný. Měl by mít vrozené určité vlastnosti, např. hudební cítění a kreativitu.